blog

Kterak sociální demokraté pomohli komunistům k Vítěznému únoru 1948

www.fajmon.blog.idnes.cz, 24.02.2010 

Některé události je potřeba lidem připomínat stále dokola. Do této kategorie patří také tzv. Vítězný únor 1948, který u nás vedl k jednačtyřicet let trvající vládě KSČ znamenající likvidaci svobody, demokracie a tržního hospodářství. V těchto dnech nás dělí od Února již 62 let. S jeho důsledky se ale musíme vypořádávat dodnes. A pokud letos v parlamentních volbách zvítězí duo ČSSD a KSČ(M), tak se ještě možná dočkáme jeho pokračování. Není náhodou, že právě tyto dvě strany se v roce 1948 nejvíce zasloužily o nastolení bolševické diktatury u nás.

Současní sociální demokraté to neradi slyší, ale Vítězný únor mají na svědomí i oni, respektive jejich předchůdci v čele se Zdeňkem Fierlingerem a mnoha dalšími. Pokud se podíváme na to, co se v únoru 1948 odehrávalo, narazíme na zajímavé skutečnosti. Vláda vedená Klementem Gottwaldem od roku 1946 byla složena ze zástupců komunistů, sociálních demokratů, národních socialistů, lidovců, slovenských demokratů a nestranických osobností. Komunisté sice drželi v této vládě klíčové posty premiéra (Gottwald), ministra vnitra (Nosek), ministra zemědělství (Ďuřiš) atd., ale ve vládě neměli většinu. Většina byla tvořena nekomunistickými ministry z řad ostatních stran a nestraníků.

Zabránit komunistům v úplném získání moci mohla tedy pouze a jedině spolupráce všech demokratických stran. Ta se ale právě v důsledku zcela fatálně chybného postupu sociálních demokratů a nestranických ministrů nekonala, což mělo pro další vývoj země zásadní význam. Šlo o známou demisi ministrů demokratických stran, která byla podána dne 20. února 1948 na protest proti jmenování komunistů do klíčových postů v rámci Sboru národní bezpečnosti (SNB). Tuto demisi podali ministři strany lidové, národněsocialistické a demokratické. K demisi se nepřipojili ministři za sociální demokracii, Jan Masaryk a "nestraník", ale ve skutečnosti tajný člen KSČ Ludvík Svoboda. Pokud by se bývali alespoň sociální demokraté k demisi připojili, tak by z Gottwaldovy vlády odešla nadpoloviční většina ministrů a vláda by dle tehdejší ústavy padla.

To, že sociální demokraté demisi nepodali, umožnilo Gottwaldovi tvrdit, že vláda dál funguje. S pomocí masových pouličních demonstrací a s podporou nelegálních stranických ozbrojených "lidových milicí" potom Gottwald donutil nemocného prezidenta Beneše k doplnění vlády lidmi zcela oddanými komunistům. Během několika dní se komunistům podařilo získat úplnou moc ve státě. Potom už následovaly jen samé smutné události: 1. začátkem března byl nalezen v Černínském paláci mrtvý ministr zahraničí Jan Masaryk; 2. v květnu odešel z funkce prezidenta Edvard Beneš a nahradil jej komunista Gottwald; 3. krátce poté byly zřízeny první tábory nucených prací a začal teror vůči všem, kteří s komunisty nesouhlasili; 4. vrcholem triumfu československé levice byl slučovací sjezd KSČ a ČSSD a "volby" s jednotnou kandidátkou Národní fronty ovládanou komunisty.

Ano, existovali i sociální demokraté, kteří se komunistům vzepřeli, bylo jich ale málo a jejich vliv postupně upadal pod náporem komunistických represí. Klíčové bylo selhání vedení této strany v únoru 1948. V praxi naší sociální demokracie tedy máme dodnes jak proud prokomunistický, tak také proud, který s komunisty spolupracovat příliš nechce. I dnes stojíme před stejnou otázkou jako v roce 1948. Jde o to, který z těchto proudů vyhraje. Pro budoucnost naší země to bude mít stejný význam jako tehdy. Možná si ale voliči opakování této tragédie přát nebudou. Podmínkou k tomu je ale to, aby tyto dvě strany získaly dohromady méně než 100 mandátů v Poslanecké sněmovně. Jen tak budeme mít jistotu, že se to opět nezvrtne.